Někdy nás to stojí velké nervy, říká Petr Musil o pořádání Krkonošské 70
V Tělovýchovné jednotě Lokomotiva Trutnov, která pořádá Krkonošskou 70, je vlastně od šesti let, kdy začínal v oddíle běžeckého lyžování. To je už ale hodně dávno. Teď je Petrovi Musilovi čtyřiašedesát a v největší sportovní organizaci ve městě je předsedou, a to od roku 2016, kdy se stal také ředitelem závodu Krkonošské 70. Tím byl až do letošního roku, kdy ho na pozici šéfa K70 vystřídala Ivana Valentová, vedoucí sekretariátu Lokomotivy.
Petře, ředitelem závodu Krkonošské 70 ses stal ještě o něco dříve, než jsi byl v dubnu 2016 oficiálně zvolen předsedou Lokomotivy. Jak na to vzpomínáš
Přebíral jsem to po Radku Horákovi. Na podzim oznámil, že končí a sedmdesátku už dělat nebude, takže jsem do toho v lednu spadnul. Závod jsem tenkrát uspořádal jen s Ivou Valentovou a nejlepšími přáteli. Na další ročník už jsem vytvořil organizační výbor Krkonošské 70 a přizval do něj Petra Murča a Standu Opočenského. Zároveň jsem do závodu poprvé zapojil pana Rudolfa Kaspera – nejen jako partnera, ale i kamaráda a bývalého účastníka Krkonošské 70. Zavzpomínali jsme si spolu, jak to bylo krásné, kdy jsme v mládí závodili ještě v desetičlenných hlídkách. Byli jsme rádi, že se můžeme na Krkonošské 70 aktivně podílet.
A teď už se nebudeš podílet, když už nejsi ředitelem závodu?
Ředitelem závodu sice nejsem, ale v kompetenci předsedy zodpovídám za veškerou činnost, která spadá pod Lokomotivu. Do funkce ředitele závodu jsem nominoval Ivu, ale výkonný výbor Lokomotivy se Krkonošskou 70 zabývá – ať už z hlediska organizace, hospodaření, nebo celkové logistiky přípravy. Takže i nadále určitým způsobem odpovídám za to, jak závod proběhne. Do Špindlu se určitě přijedu podívat. Ne abych něco kontroloval, ale abych se setkal s pořadateli i závodníky. Těším se na to a budu rád, když se Krkonošská 70 bude dál rozvíjet.
Kolikrát ses závodu zúčastnil?
Celkem asi šestkrát nebo sedmkrát. Třikrát jsem běžel tu prvotní sedmdesátku, která vedla opravdu přes celé Krkonoše. Běželo se tehdy na Zlaté návrší, většinou ještě v kopačkách, pak se pokračovalo dál na Voseckou, Špindlerovku, Bobí louky a zase zpátky do Špindlu. Tento závod byl pak KRNAPem zakázán. Byl jsem ještě na základní škole, když jsem startoval na první sedmdesátce. V necelých patnácti letech jsem se ocitl v týmu s takovými lidmi jako Ivan Kaván, Pavel Vojáček, Zdeněk Böhm, Luboš Fejkl nebo Ruda Kasper. Pak jsem se začal věnovat lyžování na sportovním gymnáziu v Jilemnici a vzhledem k přípravě mi už závod nebyl umožňován. Později to bylo podobné, když jsem závodil v atletice. V tréninkovém plánu nebyl prostor. Ale na trať sedmdesátky jsem se pak vrátil, kdy jsem jezdil za Rudou Hvězdu Praha. Bylo to takové přátelské ježdění, s polévkou na Špindlerovce. Pamatuji si, že jeden z těch závodů byl zrovna ten, jak se startovalo ve Strážném. Při současných komplikacích ve Svatém Petru by možná stálo za zvážení přesunout start jinam a uspořádat třeba v pátek i závod dětí, abychom přitáhli více lidí.
Co Krkonošská 70 představuje?
Je to jedna z nejvýznamnějších akcí v rámci celého Královéhradeckého kraje a také jedna z nejstarších sportovních akcí v republice. V lyžařském prostředí žádný jiný závod nemá větší tradici. Samozřejmě ve světě najdeme i starší, ale tohle je legendární závod, jelikož se jede v hlídkách a po hřebenech Krkonoš, ne na uměle vybudovaných lyžařských tratích. Od první chvíle, co jsem vstoupil do závodu, bylo mým cílem, abychom připravili takové tratě, které odpovídají závodnímu způsobu jízdy. I proto jsme zrušili fatbiky, kterých byl sice zanedbatelný počet, ale trať lyžařům ničily. Krkonošská 70 má být dnem lyžařů a ti musí mít trať v konkurenci ostatních závodů připravenou co nejlépe.
Jak vnímáš fakt, že je tady už sedmdesátý ročník?
Je skvělé, že závod i po tolika letech stále žije a daří se ho úspěšně pořádat. V dnešní době to rozhodně není jednoduché a často nás to stojí velké nervy při řešení různých problémů. Například Krkonošský národní park nás několikrát vyhnal pryč a jednání se skiareálem bývají také velmi tvrdá, protože nejsme komerčně zajímavý byznys. V posledních letech přibývají starosti se sněhovými podmínkami, což zřejmě zůstane výzvou i do budoucna. Přesto si ale závod udržuje věhlas. Věřím, že i přes rostoucí konkurenci ostatních laufů zůstane pro běžkaře natolik atraktivní, aby byl zároveň i ekonomicky udržitelný, protože náklady neustále rostou.
Nemáš strach z toho, že obecně se v dnešní době účastní závodů méně lidí? Jak je na tom Krkonošská 70?
Když jsem do organizace závodu vstupoval, mým cílem bylo dosáhnout účasti osmi set až tisíce závodníků. Tuto metu se však nikdy nepodařilo překonat. Nejvyšší účast přesáhla sedm set závodníků, přičemž standardně se počet pohyboval kolem šesti set. Pokud by se závod dostával pod pět set účastníků, ekonomicky by se neuživil. Jeho pořádání je totiž velmi náročné. Organizace vyžaduje nasazení zhruba šedesáti pořadatelů rozmístěných po celých horách. Dnes je navíc logistika mnohem složitější – zajištění servisu, cateringu a dalšího zázemí je stále náročnější. Pokud by se účast snížila, muselo by se přemýšlet o tom, jestli závod neposunout někam jinam. Ale já nevěřím, že se to stane. Na druhou stranu ani s případnou podporou nových partnerů si nemyslím, že by účast mohla v nejbližších letech překročit hranici tisícovky. Pamatuji si však doby, kdy se závodu účastnilo tři tisíce lidí. Tehdy stály autobusy až pod přehradou a my vyráželi z Trutnova už ve čtyři hodiny ráno, jen abychom stihli zaparkovat. Poté jsme šli čtyři kilometry pěšky do Svaťáku, abychom se v osm dostali na start. Pokud sleduji vývoj a prosperitu závodu, je patrné, že nám příliš nepřibývá nových účastníků – takzvaných prvojezdců. Stále častěji se setkáváme se závodníky, kteří už mají s tímto závodem nějaký vztah. Problémem je také to, že mnoho sportovců ještě závodí a takový závod se jim do jejich termínovky nehodí. Přeci jen se jedná o sedmdesátikilometrový závod, který vyžaduje nejen pečlivou přípravu, ale i čas na následnou regeneraci. Trenéři proto často nejsou nakloněni tomu, aby jejich svěřenci laufy zařazovali do svých tréninkových programů.
Co ty a běžky dnes?
Běžky mám stále rád a v poslední době mě baví čím dál tím víc. Zrovna včera jsem si je užil ve Vrchlabí, kde byly tratě perfektně upravené – skvělé podmínky na klasiku i bruslení. V prosinci pravidelně jezdíme s kamarády na týden na Pomezky a posledních pár let koncem března i na týden do Livigna. A abych si takový výlet užil a kamarádům stačil, musím se na to připravovat, takže na běžky někdy jdu i ve všední den. Pokud mi to zdraví dovolí, chtěl bych na běžky vyrážet ještě mnoho let.
Michal Bogáň
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Miloš Šálek
