Každý úsek trati má kouzlo, říká ten, co značí trať Krkonošské 70

Běžky, vysoké kopce, tradice a hlavně radost z pohybu. Tak přesně to jsou pojmy, které už desítky let provázejí Krkonošskou 70 – fenomén, který letos čeká jeho 70. ročník. Jedním z těch, kdo tenhle legendární závod dobře zná, je Petr Ceral. Aby ne, když je to právě on, kdo na K70 ještě jezdil v desetičlenných hlídkách a teď běžkařům značí trať.

„Jsem Hradečák, ale po horách se pohybuji celý život,“ začíná své vyprávění. Nejdříve byl v Deštném v Orlických horách, pak přesídlil do Strážného v Krkonoších. Ve skiareálu ve Špindlerově Mlýně pracuje už dvacet jedna let. „A to jsem sem tehdy přišel na jednu zimu,“ usmívá se muž, který dělá správce ve Svatém Petru. I když on sám o sobě říká, že je domovník, jak se kdysi tato pozice nazývala.

V době konání Krkonošské 70 pak do jeho kompetencí spadá značení tratě. Dělá to už asi dvacet let a na starosti má špindlerovský úsek. „Ten je od startu přes Pláně, různě se to motá k Friesovkám a pak je tam odbočka na Strážné a Tetřevky, kde si to přebírají kluci z Pece,“ popisuje. Jedná se přibližně o polovinu celé trasy, která se už posledních dvacet až třicet let jezdí ve stejné podobě.

On ale zažil i jiné varianty z dob, kdy se pohyboval po trati jako mladý závodník ve flanelce. „Tenkrát to byla opravdu poctivá sedmdesátka. Běhalo se vodovodem na Mísečky, přes Špindlerovku na Luční, tam byl traverz, kde člověk běžel třeba deset kilometrů, že měl jednu nohu o půl metru výš,“ usmívá se při vzpomínce na závod, kdy družstvo tvořilo i ještě deset členů. „Byla to dřina. Když se čekalo na posledního, člověk vychladl. Mezitím si ale dal pivo, zatímco ten chudák, co doběhl, si ani neodpočinul a jelo se dál.“

Petr Ceral je na snímku v prostřední řadě druhý zprava.

Rád vzpomíná především na starší ročníky, hlavně na společné chvíle před a po závodě. „Dřív to bylo takové víc rodinné. V pátek večer se posedělo v hospodě. Když někomu třeba chyběl desátý člověk do týmu nebo někde naopak jeden přebýval, tak se to řešilo za rundu panáků. Autobusy stály až u přehrady. Špindl závodem žil,“ tvrdí.

Dneska je podle něj závod už dost komerční a taková rychlovka. „Teď přijedou lidi, mají sportovní oblečení, obují běžky, odjedou to a jedou zase domů. Odpoledne už tady většinou nikdo není. Dřív jsme po dojetí ještě poseděli, popili a vyprávěli zážitky,“ srovnává s nostalgií v hlase. Z vítězství v závodě se neradoval nikdy. „Na to jsme nebyli dost dobří, spíš nám šlo o tu partu.“

A jakou práci má jako stavitel tratě? „V pátek odpoledne objíždím trať a zapichuji tyče se značením. Kontroluju taky větve spadené přes cestu nebo jiné překážky. Samozřejmě o sněhu máme představu, jezdíme tam a vidíme, jak se situace vyvíjí. Loni to bylo kritické, takže jsme tam byli víckrát. Když jsou ale normální zimy, můžu to v podstatě nechat na pátek, případně to ještě předtím objedu s rolbařem,“ prozrazuje Petr Ceral.

V sobotu, tedy v den závodu, vyráží ještě s kolegy „půlit“ modrou sjezdovku v areálu. Na jedné půlce běžkaři stoupají od startu a sjíždějí do cíle, zatímco druhá zůstává volná pro lyžování. „Přehradit musíme i některá místa na dalších sjezdovkách, dělá se tam taková kapsa. Když běží závodník, rozhodčí zastaví sjezdaře, závodník přeběhne a poté se provoz na sjezdovce zase obnoví,“ vysvětluje s tím, že prioritou je vždy bezpečnost všech účastníků. Skútrem ještě rozveze rozhodčí na kontrolní stanoviště a pak zůstává v areálu k ruce.

A když závod skončí? Celý proces se obrací. Značení je potřeba zase odstranit a trať vrátit do původního stavu.

Může se člověk v závodě ztratit? „Dřív se to občas stávalo, zvlášť těm, co jeli poprvé. Přejeli nějaký sjezd, nevšimli si šipky a skončili třeba až ve Strážném. Ale to bylo opravdu výjimečné,“ popisuje Ceral.

Kdyby měl vybrat nejhezčí úsek, líbí se mu část okolo Pražské boudy a Světlé hory. Ale ta není z jeho „rajónu“. „Já bych nevybral asi nejhezčí, ale hodně zajímavá a náročná mi přijde hned úvodní pasáž po startu, kde je to osm kilometrů furt jen do kopce až na Pláně. A když se tudy závodníci vracejí dolů a mají toho plné kecky, i ten závěrečný sjezd je pro ně velký zážitek. Řekl bych ale, že každý úsek má svoje kouzlo. Když se vydaří počasí, je to nádhera.“

Letošní zima zatím lidem na horách dělá radost. Ale přesto, když jsme si s Petrem Celarem před nějakou dobou povídali, netroufl si odhadnout, jak bude trať vypadat 8. března. „Před rokem jsme si také ještě v úterý mysleli, že se pojede, ale pak jsme to museli odpískat,“ pokrčí rameny. Zůstával však naladěn na optimistickou vlnu, že běžkaři se na trať jubilejního závodu vydají. Ačkoliv právě dnes se rozhodlo, že trať bude zkrácena.

„Krkonošská 70 je pěkná tradice a sedmdesátý ročník hovoří sám za sebe,“ uzavírá Petr Ceral.

Michal Bogáň
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Michal Bogáň a archiv Petra Cerala